Možná byste řeku pod tímto jménem v atlasech nenašli, ale my jí tady už jinak neřekneme. Původní slovanský název Bílá si Němci upravili na Biela a slovo Běla je kombinací obou vlivů - tak jako skoro všechno v Sudetech. Řeka Běla, tedy oficiálně Bílina, měla smůlu, že protéká Podkrušnohořím v oblasti výskytu uhlí, na jehož těžbu se následně nabalil veškerý možný průmysl s následným poškozením prostředí – od půdy přes vodu až po vzduch. Zdroj bohatství celého regionu přispěl k jeho devastaci – ale umíme s tím tady žít a dnes vidíme jasné změny k lepšímu.
V 70. a 80. letech se z řeky stala stoka, která často zapáchala a na mnoha místech byla svedena do umělých často betonových koryt. Mezi Jirkovem a Mostem prakticky přestala existovat, dodnes je vedena v trubkách, které ji převádějí přes důl ČSA. Přitom její prameniště nad Jirkovem najdete v krásném prostředí vysoko v Krušných horách – kdyby jen Běla tušila, co ji cestou čeká…
Tehdy ji nebylo možné kvůli agresivním jedům z různých fabrik a hlavně z chemiček v Litvínově, Rtyni a Ústí vůbec rekreačně využít. Na gumových člunech ji jezdila jen parta odvážných nádražáků včetně mého otce.
Před nedávnem vyšla reportáž v Respektu o letošním sjetí Běly, ale jakkoli je zajímavá, je nutno říct, že v rozporu s vyzněním článku je Běla vodáky objevená už od 90. let. Přispěly k tomu minimálně tři skutečnosti – nejvíce ta, že je voda už relativně čistá.
Doba, kdy jsme cestou vlakem do Ústí tipovali, jakou barvu bude mít Běla pod chemičkou v Ústí už je pryč. Další důvod, proč jezdit Bělu (nebo třeba Ploučnici) je, že během sezóny je utrpením jet klasickou českou řeku. Čekání na jezech, přeplněná tábořiště, hlučné party pařící do rána – tak to na Běle naštěstí nezažijete. No a tím dalším důvodem je to, že se při plavbě dramaticky mění krajina. Z betonového kaňonu u ledvické elektrárny za pár minut vplujete do úzkého údolí Českého středohoří s barokními kamennými mosty a příjemnými vesničkami.
Po levé straně se vám za Stadicemi objeví královský pramen ze starých českých pověstí (mimochodem chutná výborně a je překvapivě ledový). Ačkoli je řeka z vodáckého hlediska psaná jen jako WW1, občas dokonce i ZW, je nutno dávat pozor na občasné kmeny v korytě a někdy i užší meandry.
Řeku Bílinu už jsem sjel s rodinou, přáteli i kolegy z teplického gymnázia mnohokrát, jistě více než desetkrát. Těch 49 kilometrů se nedá splout za jeden den, ale občas naplánujeme dvoudenní plavbu a vplujeme tak do majestátního Labe. Je to úplně nový pocit, když se ocitnete na veletoku a opatrně ho přejedete na druhý břeh, protože na střekovské straně se dají dobře naložit lodě na auta.
S řekou Bílinou je to podobné jako s celým naším regionem. Průmysl ji výrazně ovlivnil tak jako celý kraj. Ale teď dostala Běla i Teplicko novou šanci. Dejte i vy šanci řece Bílině (tedy naší Běle) a zkuste si ji splout. Budete mile překvapeni, průvodcem vám budou nutrie, kachny a dokonce i ryby, ty můj táta rozhodně vidět nemohl.
