Vše začalo v české vesnici Česko Selo v srbském Banátu, kde jsem se setkal s aktivním krajanem jménem Emanuel Veverica.
Do oblasti rumunského i srbského Banátu jezdím pravidelně se studenty teplického gymnázia a pomáhám i ve výjezdech mnoha jiným českým středním školám. Studenti se v rumunských horách naučí postarat o sebe a v českých vesnicích poznají rustikální způsob života našich krajanů.
Často se pak vrací a tím Banátu pomáhají nejlepším možným způsobem. S Emanuelem jsem později začal komunikovat i proto, že krásně fotí a oba máme slabost pro kočky. Jednou přidal na facebook fotku přímo z místa, kde dnes žije česká menšina. A já jsem ihned zbystřil, protože na fotce byla kolejnice zaniklé trati s jasně viditelným německým názvem Teplitz 83. B. St. III
Baví mě železniční historie, takže jsem věděl, že před více než 150 lety byla vybudována strategická železniční trať, která vedla z centrální části monarchie přes Maďarsko a část srbské Vojvodiny až do rumunského Baziase – přístavu na Dunaji.
Tehdy to byla vnitrostátní trať v rámci Rakouska – Uherska, ale na její poslední část byla nedávno přerušena doprava, byl jsem i u zaniklých nádraží. Trať měla vojenský i hospodářský význam, vozila se po ní hlavně ruda, ale je popsáno, že večer se do jednoho vagónu naložili sumci a jiné ryby, přes noc se vše vezlo vlakem a ráno byly čerstvé ryby na vídeňském trhu. Dodnes jsou v těchto místech na březích Dunaje vyhlášené rybí restaurace a mí srbští přátelé mě tam často zvou.
Poměrně rychle tedy bylo jasné, co je to za trať, ale větší záhadou byl ten nápis, protože nikdo z mých teplických známých netušil, kde byla v Teplicích slévárna, která produkovala kolejnice. Nakonec pomohla facebooková skupina Teplice – památky a historie, kde aktivní členové dali dohromady celý příběh.
Teplická válcovna na výrobu ocelových plechů, kolejnic a dalších železářských komodit stála na místě pozdější sklárny Barevka v Pozorce (tehdy Cukmantl, dnes součást Dubí). Firma byla velmi úspěšná, takže zásobovala kolejnicemi prakticky celé mocnářství, údajně produkovala i kolejnice teplické tramvajové dopravy, která je nejstarší v Čechách (musíme ovšem vynechat koňky a Křižíkovu kratičkou trať na Letné).
Ředitele tam byl Karl Wittgenstein, otec filosofa Ludwiga Wittgensteina a strýc ekonoma a filosofa Friedricha von Hayeka. Ještě jako mladý muž se v Dubí seznámil s teplickou židovkou Leopoldinou, vzal si ji a měl s ní plno dětí, ty nejstarší se narodily v Teplicích. Když pak Karl založil další huť na Kladně, pojmenoval ji právě po své ženě Leopoldině – Poldi. S její podobiznou na dresech hráli kladenští hokejisté dlouhá léta první ligu, protože to byl znak celé kladenské ocelárny.
Můj kamarád Radim von Neuvirt dokonce do té jmenované facebookové skupiny dodal i fotky takzvaných účelovek, které se týkají zaniklé fabriky.
Poslední otazník mi pomohl vyřešit další kamarád inženýr – co znamená nápis na kolejnici. Po zavedení výroby plávkové oceli se musel udávat i typ výroby, takže to znamená Bessemerova ocel – tedy Bessemer stahl.
Takhle příjemně se propojila moje oblíbená teplická historie s mým oblíbeným Banátem a navíc to ještě trochu zavání mou další úchylkou - šotoušstvím…